Mám za sebou první večer, noc a den v Rakousku. Zažívám pocity naprosto neefektivně stráveného času. Zvykám si, že hodinka čekání ve frontě (ano, fronta není pouze česká záležitost) nebo v bance není nic neobvyklého. Zvykám si, že se povídají věty, které nemají žádnou informační hodnotu (Oh! Czech Republic! Prague! Nice! I want to go there!). Zvykám si, že nikdo netuší, co je to PPC nebo zaměňuje Google s pojmem internet. Zvykám si desetkrát za sebou říkat své jméno. Zvykám si na hroznou řeckou a tureckou angličtinu a čínský smrad v okolí kuchyně.
Nechci hned na začátku podléhat své negativistické náladě, doufám, že přijdou lepší dny. Doufám, že si má záda zvyknou na tvrdou židli a že bude zima nejméně do dubna, aby nám igelitka za oknem ještě nějaký den suplovala ledničku. Doufám, že mi přestane tak chybět 25+35+35 znaků a všechno, co k tomu patří.
